Airbus A330 Greenland Air se naklání a mírně klesá. Pozoruji z okna krajinu a říkám si, co nás asi čeká a nemine. Přistáváme v Kangerlussuaqu, osadě několik desítek kilometrů nad polárním kruhem. Vystupujeme na letištní ploše a jdeme na odbavení. Vítá nás čerstvý chladný vítr, dokupujeme zásoby jídla.

Čelo ledovce

Bereme batohy na záda a vyrážíme. Procházíme přes město k prvnímu jezeru Qaarsorsuaq. Město vypadá spíše jako nějaká základna. Domy jsou postaveny z unimobuněk a nevypadají nijak zvlášť útulně. Zastavujeme na mostě přes ledovcovou řeku. Velká masa vody se vlévá do písčitého Sondre Stromfjordu, který je druhým nejdelším na světě.

Po krátkém odpočinku pokračujeme k jezeru Qaarsorsuaq, které je dlouhé asi 7 km a zásobuje město pitnou vodou. Obcházíme ho po cestě, míjíme pár chatek, cesta končí a přechází na pěšinu. Od této chvíle veškeré cesty končí. Na konci jezera rozbalujeme stany. Ležíme a odpočíváme. Zítra nás čeká delší cesta k dalšímu bodu.

Balíme a vyrážíme vstříc jezeru Orsuarnisaarajuttoq (306 m n. m.). Stoupáme pozvolna tundrou, překračujeme pár malých potůčků a zanedlouho jsme na horizontu. Občas spatříme pár pižmoňů, kteří při naší přítomnosti berou kopyta na ramena. Otevírá se nám pohled na vzdálenou krajinu. Jezero máme jako na dlani a v dálce nás poprvé vítá ohromující ledovec a také pohoří, za kterým je náš cíl. Po krátkém odpočinku míříme ke Orsuarnisaarajuttoqu, u kterého rozbalujeme stany. V noci naše tábořiště navštěvují pižmoni, ale v šeru jsou vidět jen obrysy.

Na druhý den se počasí zhoršuje, a tak zůstáváme na místě. Odpoledne děláme individuální malé výlety po okolí, ale přes zatažené počasí toho moc k vidění není. K večeru dokonce začíná na chvíli mírně sněžit. Počasí se během celé dovolené mění celkem často. Mraky se k nám valí přes okolní kopce a vítr se také zvedá.

K cíli nám zbývá okolo 25 km

Další den pokračujeme. Záda si konečně zvykly na tu tíhu a hůlky mi v cestě celkem pomáhají. Putujeme opět krajinou ve vyšlapaných pižmoních stezkách, míjíme malé jezírka a trasa konečně začíná mírně klesat. Jsme v oblasti Qallunaatsiaat Aasivii. Odhaluje se nám zasněžené pohoří – předzvěst nedalekého ledovce. Zanedlouho už jsme u ledovcové řeky, kterou musíme přebrodit. Po pár chvílích suchou nohou řeku překračujeme a rozděláváme bivaky u třetího jezera Ammalortoq (36 m n m) s tím, že tady pár dní pobudem.

Jezero s nekonečným ledovcem

Okraje jezera jsou písčité, výhled naprosto úchvatný – naproti skalnaté kopce a okolo nich tundra s pasoucími se tvory, kteří nás jistojistě zaregistrovali a budou nás zkoumat. Máme to štěstí, že můžeme pozorovat souboje samců pižmoně o stáda krasavic, jelikož období říje už je v plném proudu. Přál bych vám slyšet ty rány, když se ty obrovské hlavy střetnou, byl to neskutečný zážitek, který se asi nepoštěstí často vidět.

Další den vyrážíme s Michalem po lehku na delší výlet ke vzdálenému ledovci, přesněji k dvěma obrovským ledovcovým splazům vzdáleným asi 15 km. Nejprve musíme překonat hřeben a tak s troškou potu šplháme do strmého kopce. Nahoře vidíme v dáli obrovské bílé pláně ledovce, míjíme pár známých pižmoňů, které občas fotíme a pozorujeme. Překračujeme kousek řeky, která spojuje dvě jezera, a svižným krokem pospícháme údolím vstříc ledovci.

Mapa

Po chvíli nám nad hlavami přelétá helikoptéra a k mému úžasu přistává u nedaleké lovecké chaty. Na to opět vzlétá se zavěšenou sítí, ve které vidím obrysy zvířete. Ještě nám zamává a mizí za kopci. Procházíme tundrou. Z jedné strany jsou jezera a strmé skalnaté kopce a na druhé straně vidíme pár jezer. Hodně mi tato krajina připomíná prérii. Pasoucí se zvířata všude okolo nás utvrzují v tom, kdo je zde pánem.

Terén je velmi špatný, musíme našlapovat po trsech trávy a celou zem vlastně tvoří jakési boule, takže uvítáváme, když narazíme na nějakou zvířecí stezku (těch je naštěstí dostatek). Zanedlouho už zírám na obrovské morény, které ledovec tlačí před sebou. Procházíme se kolem majestátního splazu, který končí u asi 2 km široké delty, která se postupně mění po pár kilometrech v řeku.

Zobrazit místo Grónsko na větší mapě

V ledovci to občas pěkně lupne…

Občas to v ledovci pěkně lupne a věřte, že jsou to celkem velké rány. Děláme spousty fotek a po chvíli už pelášíme zpět ke stanům. Zase pozorujeme pižmoní souboje, a protože je jeden samec Michalem vyrušen, přichází o stádo a začíná si všímat naší přítomnosti. Za velkého respektu svižně opouštíme místo boje a za občasného ohlížení indiánským krokem prcháme. Samec nás sleduje asi 2 kilometry, a pak o nás ztrácí naštěstí zájem.

Opět šplháme na hřeben a po chvíli už koukáme na Ammalortoq, který máme přímo na dlani. Za půl hodiny už jsem ve stanu a večeřím. Pak si ještě vyměňujeme zážitky, dáme pár nezbytných cigaret a jdeme spát. Zítra nás čeká další etapa, přesun k našemu prvnímu hlavnímu cíli – ledovci a jezeru Iluliatoq.

Cesta je celkem náročná, terén je těžký. Obcházíme jezero a mírně stoupáme údolím ke skalní soutěsce. Míjíme opět pasoucí se staré známé a dokonce jsou k spatření i malá stáda karibu. Močálovitý terén nás nutí přeskakovat menší potůčky. Zanedlouho je stoupání příkřejší a asi za hodinu jsme u cíle. Spatřujeme Před námi se objevuje ledovec v celé své kráse a jeho široký splaz do jezera. Sluníčko svítí a krásně zabarvuje led do modra. Okolní hory jsou pocukrované mírným popraškem sněhu a vane mírný studený vítr. Stavíme stany u stezky, doplňujeme vodu a koukáme po okolí. Zde se pár dní zdržíme. Během noci slyšíme pár lupnutí v ledovci a občas se odtrhne kus ledu a spadne do jezera.

Telící se ledovec

Další den vyrážíme na výlet po okolí. Bereme to po úpatí hory podél levé strany jezera. Kopec je příkrý, ale naštěstí podél něj vede stezka, tak se jde celkem dobře. Splaz, široký přes dva kilometry, je nádherný. Ledovec je místy začerněn jako od popela a nedaleko něj ve vodě plave odlomená velká kra ledu.

Pokračujeme dál podél řeky, která nám brání k přístupu ke splazu. Řeka se vlévá do dalšího jezera a to zas vytéká dále. Další jezero by mělo být vypuštěné. Jak se později přesvědčujeme, naše informace byla pravdivá. Místo něho vznikl jakýsi kráter a voda mizí pod ledovou bránou kamsi pod ledovec. S respektem přistupujeme k ledovci a obdivujeme obrovské popadané kusy ledu, z nichž jsou některé i osm metrů vysoké. Pobudeme pár chvil a jdeme zpět. Cestou překvapíme soba, který panikaří a nakonec běží naproti nám. Zdárně se mu vyhýbáme a mi se jej daří krásně vyfotit v běhu. Celý den máme slunečný a bezvětrný.

Teprve nyní si uvědomuji majestátnost ledovce

Naše další celodenní procházka vede tentokrát po pravém břehu Iluliatoqu. Teď ale musíme obcházet kopce a hledat vhodnou trasu. Má to i své výhody: doprovází nás sob, který se drží v uctivé vzdálenosti, a taky narážíme na největší zvířecí trdla – polární zajíce. Tito tvorové nejsou vůbec plaší a tak k nim můžeme přistoupit celkem blízko a nafotit je. Dorážíme až ke splazu. Jeho stěna je snad 40 metrů vysoká, dělám pár nezbytných fotek a pokračuji stoupáním podél ledovce. Teprve až teď spatřuji jeho majestátnost a obrovské trhliny, které jsou hluboké kdovíjak.

Počasí je tentokrát zatažené a spadne i pár kapek, ale to nikoho neodrazuje. Pokračujeme vzhůru, až zdoláváme vrchol kopce, a otevírá se nám pohled na další splazy a okolní krajinu. To už vypadá totálně na Zemi Nikoho a pokračovat dál by se dalo jen s batohem na zádech a pár dni navíc. Sedím na kopci a dívám se do dáli… Čas nás opět začíná tlačit a tak se vracíme ke stanům. Další nezapomenutelný zážitek!

Okraj pevninského ledovce

Příští den za jasného počasí vyrážíme na nejvyšší 837 m vysoký kopec v okolí. Výšlap je celkem snadný a na vrcholu se nám otevírají nádherné panoramata do dalekého okolí. Na jedné straně je vidět Iluliatooq a ledovec, na další potom členité hory s mnoha modrými jezery, v dálce dokonce spatřujeme i vzdálené jezero Orsuaarnisaarajuttoq. Nádherná tečka s touto oblastí. Na druhý den po snídani se za pěkného počasí již vracíme k Ammalortoqu a tím pomalu končíme další etapu naší dovolené. Překračujeme řeku, rozděláváme stany a odpočíváme.

Září

Do Ammalortoqu vtéká ledovcová řeka a ta taky musí někde vytékat, proto si děláme výlet podél břehu. Chceme prozkoumat, kudy voda teče dál. Cestou sbíráme kameny a pozorujeme celkem dost pižmoňů. V tomto okolí jich nemálo žije. Ještě pár drobných informací: Podle mapy řeka z jezera vtéká do Pinguarsyup Alannguata Kuussua a ta vtéká do Umiiviitu – bočního ramene Sondre Stromfjordu.

K večeru se od ledovce zvedá velmi silný studený vítr a okolní písek se nám dostává opravdu všude. V tomto nečase postáváme před stany, kecáme, popíjíme vodu, dáváme pár cigaret a občas připevníme uvolněný kolík od stanu. Za ohlušujícího rachotu nám dokonce nad hlavami přelétá nákladní letadlo, které má viditelné problémy držet jakousi stabilitu. Navečer již vítr přestává foukat a krajina se ponořuje do tmy.

Druhý den dopoledne již opět s batohy na zádech stoupáme nejkratší cestou vstříc jezeru Orsaarnisaarajuttoq. Cesta ubíhá celkem dobře a zanedlouho již opět bivakujeme na původním místě.

Třetí zářijový den ráno spatřuji v dálce prvního člověka, který mávnutím odpovídá na pozdrav. Balíme a po dlouhé namáhavé cestě za oblačného počasí a mírného deště dorážíme k Tasersuatsiaqu a také – pouze na dohled vzdáleného – Kangerlusssuaqu. Táboříme kousek nad jezerem s výhledem na město. V noci se (jako několikrát předtím) probouzím, dávám cigáro a koukám na hvězdy, osvětlený Kangerlussuaq a blikající maják.

Ráno mě probouzí sluníčko, snídám a zanedlouho jdeme na nákupy do města, tentokrát již na lehko, s vidinou pár dní odpočinku. Každý si v místním obchodě plníme košíky Carlsbergy, které odpoledne konzumujeme za výborného počasí na rozpadlém houbsbótu u jezera. Další tři dny nestojí moc za zmínku, jelikož pořád prší a skoro veškerý čas trávíme ve stanech.

Podvečer v Grónsku

Čtvrtý den již vypadá, že se počasí pomalu umoudřuje a tak balíme mokré stany, nakupujeme zásoby jídla a vyrážíme na snad nejdelší cestu s batohy ke 25 km vzdáleném Russelově ledovci. Cesta je namáhavá a pod přetíženým batohem se docela prohýbám. Vede nás to okolo golfového hřiště (jestli se to tak dá nazvat) a dále obcházíme Sugar Loaf – což je 353 m vyčnívající kopec podobný homole cukru.

Dále pokračujeme podél malých jezer. V dáli je vidět krásný ledovec, který je s přibývajícími kilometry více monumentální. Cesta dále vede podél – ano, písečné pouště nazvané Sandflugtdalen. Pravidelně odpočíváme, mimo jiné i u trosek malého letadla, které zde před pár lety havarovalo. Několikrát nás míjejí místní Inuité v džípech a zájezdových terénních autobusech a vřele nám mávají na pozdrav.

Russells Gletscher

Za pár hodin překračuji jakési sedlo a otevírá se mi nádherný pohled na Russells Gletscher a obrovské jezero Aajuitsup Tasia, které je dlouhé snad 12 km. Za šera, už při skoro totálním vyčerpání, nedaleko tohoto jezera na označeném kempu, rozděláváme stany a pro dalších pár dní si každý děláme pohodlí podle svého gusta. Zanedlouho už ležím ve spacáku v navlhlém stanu, který začíná pomalu a jistě chytat námrazu. V noci se občas probudím, zkoumám noční oblohu a hledám polární záři.

Druhý den dopoledne si užívám odpočinku ve stanu a rovnám záda. Po poledni vyrážíme na výlet k Russelově ledovci vzdálenému asi 2 km – místní turistické atrakci č. 1. Ledovcové stěny jsou odhadem vysoké přes 60 m a působí velmi křehkým dojmem. Občas to v ledovci lupne a tímto nás varuje před nebezpečným přiblížením se. Pod stěnou teče ledovcová řeka, která nás dělí od ledovce. Procházím pomalu celou oblastí a nevěřícně zírám na tento přírodní skvost.

Vodopád Israndsdalen

Trávím u ledovce celé odpoledne, dělám hodně nezbytných fotografií a hledám zajímavé kameny. V noci se probouzím, lezu ze stanu a koukám na polární záři, která má jakousi jednobarevnou načervenalou barvu a pomalu se na obloze vlní. Kluci mi ráno mizí neznámo kam, tak si další výlet dělám podél ledovce k vodopádu Israndsdalenu, který což je vodopád nedalekého jakéhosi odpočívadla. Počasí je stále výborné a je na co koukat.

Ledovec

Další procházku děláme podél koryta řeky a hledáme na kamenité rovině kameny všelijakých tvarů a barev. Poté se vracíme opět k Russelovu ledovci, který v odpoledním slunci opět vypadá o trošku jinak. Neustálým posouváním ledu jsou tvary trošku jiné a dokonce se nám naskýtá vidět, jak pár obrovských ledových kvádrů padá pod stěny / k našemu úžasu v přímém přenosu pozorujeme, jak pár obrovských ledových kvádrů padají pod stěny. Nádherné rozloučení s tímto místem. V noci opět sledujeme nádherně zelenou polární záři.

Další den si plánuji výlet na nedaleký 528 m vysoký kopec. Procházím členitou krajinou s náročným terénem a ocitám se na vrcholu kopce. Rozhled do okolního kraje je opravdu nádherný. Ke spatření je ledovec v celé své kráse, hory u dalekého jezera Iluliatooq a na opačnou stranu nádherné jezera oblasti Isunngua.

Poslední den u okolí Russelova ledovce se procházíme po poušti a rovném kamenitém okolí. Následný den již balíme stany, definitivně opouštíme tento kraj a jdeme zpět k městu. Je mrazivá jasná noc a krajina se s námi loučí nádherným úplňkem.

Ráno balíme namrzlé stany, vytřepávám led z láhve a vyrážíme opět na dlouhou cestu zpět k městu. S odlehčeným batohem se tentokrát jde celkem dobře. K večeru jsme již asi 2 km od města. Rozděláváme stany nad cestou nedaleko kamenného lomu s výhledem na protější kopce, koryto řeky Qinnguata Kuussua a město.

Poslední dny jsou v duchu procházek po okolních kopcích, návštěv města, obchodů a konzumací piv na místní vyhlídce. Počasí se pomalu začíná kazit a ohlašuje přicházející zimní počasí. Začíná nám dokonce i sněžit. Sníh kopce obarvuje nádhernými kontrastními barvami, které vypadají opravdu krásně.

Poslední výlet jsem rozhodnutý udělat na vyhlídku k majáku. Výhled na Kangerlussuaq, obrovský Sondre Stromfjord a vzdálený ledovec. Poslední noc. Ráno balíme zasněžené stany a vyrážíme směr letiště. Odbavení… Letadlo vzlétá a my se loučíme s touto nádhernou zemí.

 

Rozmanitá a barevná krajina

Článek a fotografie Bohdana Paloncyho z putování před třemi lety úžasným kusem světa – Gronskem.

Díky Ti Boďo za krásné povídání a dokumentací, a možnost uveřejnění na těchto stránkách 🙂